Video: Nový film Jean Paul BELMONDA - MUŽ A JEHO PES bude mať slovenskú premiéru

Takový den se neopakuje. Také na něj nikdy nezapomenete, protože v něm došlo k setkání s dějinami. Dějinami filmu. To setkání má jméno posvátného netvora, o němž si všichni mysleli, že zmizel, navždy vzdálen jevištím. Jméno Jean-Paula Belmonda. Toho rána 25. července 2007 se vrátil v plné síle na kamerovou zkoušku dýchající atmosférou skutečného prvního natáčecího dne. Kamera!

 

Jedna postel, jedno křeslo, kamera. A jeden energický režisér: Francis Huster, původce projektu. Vše začalo, když tento herec, který už dlouho toužil postavit se za kameru, přišel na návštěvu za producentem Jean-Louisem Livim, který na ten okamžik nezapomene: ani pořádně nevešel do mé kanceláře a už mi podával DVD s „Umbertem D.“, mistrovským dílem Vittoria De Siky, a povídá: „Jestli tě to třikrát nerozpláče, už za mnou nikdy nechoď!“. To je přesně Francis Huster. Slzy Jean-Louise osud projektu zpečetily. Od Liviho to bylo jasné ano. Mohlo jít o pěkný podnik, který by nedosáhl hranic výjimečnosti, kdyby Francis Huster nevyslovil svůj jediný požadavek: „Bude to s Belmondem, anebo to nebude vůbec.“ Sen za bílého dne mohl začít. Chvíli trvalo vyjednat práva na remake a přebrat je Američanům.

A chvíli zabrala práce na atmosféře, na sladění herců a na dovednostech psa, roztomilého ořecha, který měl v příběhu zaujmout důležité místo. Opravdová psí hvězda. Jmenuje se Clap. Něco takového se nedá vymyslet.

Francis Huster nahlíží do svého obrázkového scénáře. Během čtyř měsíců nakreslil všechny záběry filmu. Práce šílence. Je půl jedné a Jean-Paul Belmondo má přijít na scénu. Ozývá se rituální věta a zní po schodištích až dozadu do zahrady: „Ticho, točíme. Kamera!“ Tentokrát je to zbytečná fráze, emoce jsou tu příliš silné. Když se Jean-Paul Belmondo posadí do světla a s kamerou si pohlédnou do očí, nikdo ani nedýchá.

Záběr střídá záběr a někteří začínají mít starost, aby herce nevyčerpávaly. Ale stává se úplný opak. Z minuty na minutu oživuje. Zvedne se, znovu se posadí bez pomoci hole a každý svůj pohyb zdůrazní malým „hopla!“.

 

Když se mi před šesti lety na Korsice stala ta cévní mozková příhoda, byl jsem v plné formě. Osm měsíců jsem pak nemluvil, pět měsíců ležel, a to jsem býval tak aktivní. Potom ale, během zotavování, jsem si uvědomil, že jsou dvacetiletí mladí lidé, kteří jsou na tom daleko hůř, ochrnutí od nohou až k hlavě, a řekl jsem si, že jsem vlastně měl štěstí.

Když jsem pak odešel z nemocnice, přísahal jsem si, že budu bojovat, abych jim ukázal, že je možné ještě něco dělat, nevěděl jsem co, ale měl jsem k tomu vůli. Nakonec to bude tenhle film: „Muž a jeho pes“. Udělám ho pro ně.

 

Samozřejmě, mohl jsem se už vrátit dříve, a hned několikrát. Od té doby, co mi je o něco lépe, mi nabízeli mnoho scénářů. Většinou, nebo dokonce ve všech z nich, se mi mělo přihodit nespočitatelné množství nehod a nejméně každých deset minut jsem chytil do paže kulku. Tak takové to byly filmy. Tenhle typ akčních filmů mě už nezajímá. Všechno jsem odmítl. Nechtěl jsem se vracet jen proto, abych se vrátil.

 

Jean-Louis Livi, kterého jsem znal od doby, kdy vedl agenturu Artmédia, mi zavolal domů. Setkal jsem se s Jean-Louisem, viděl jsem původní film Vittoria de Siky, který mě režíroval už téměř před padesáti lety v „Horalce“, přečetl jsem si nový scénář Francise Hustera. Ta postava, to jsem já. Chápal jsem, proč na mě naléhali. Řekl jsem jim: „Ten film budu dělat, ale za jedné podmínky: natočíte mě takového, jaký jsem!“

 

Nerozhodl jsem se pro návrat na filmovou scénu pro slávu, ale protože se nalézám v tom příběhu, který je otiskem důstojnosti a cti muže, který mnoho zažil, ocitne se na konci života a upne se na citový vztah, který jej váže k jeho psu, protože už mu nikdo jiný nezbyl. A nakonec snad najde jistý druh naděje v životě.

Vrhnu se všemi svými silami do toho dobrodružství, které mi tolik leží na srdci. Nemyslím si, že by mě čekalo ještě další. Ale kdo ví?

 

Já jsem ve filmu nikdy neměl trému. Já jsem šel někdy v uvolnění až příliš daleko, bylo mi to vytýkáno.

 

Vůbec ne. Ten film se nepodobá ničemu z toho všeho, co jsem mohl točit. Francis říká, že načínám úplně nový rejstřík [usmívá se], budete to muset posoudit sami.

 

Měl jsem dojem, jako bych nikdy nepřestal hrát. Je to zvláštní pocit, ale přísahám vám, že jsem ho měl, proti všemu očekávání.

 

Můj hendikep? To je něco, co jsem dokonale vstřebal, zapomněl. Žiji jenom nový, jiný život...

 

José a Jean jsou skvělí herci, mají svůj styl a je to tak dobře. Je zbytečné srovnávat nebo je hodnotit podle minulosti. Nic mě tolik nerozčiluje, jako starci mého věku, kteří pomlouvají mladé.

 

První věc, která mě ráno při probouzení napadla, byla, že už neuvidím ty kolegy, kteří všichni byli po deset týdnů mými přáteli.

Jistěže mě to rozesmutnělo. Ten pocit mě toho dne neopustil, ale neměl jsem právo jej projevit. Kvůli štábu, kvůli divákům jsem musel vypadat jako ten nejšťastnější z lidí.

Musel jsem se usmívat, jako jsem to dělal vždycky, ať se mi děje cokoli. To je moje role. Takový jsem.