Jak se náš šéfredaktor nedávno v diskuzi k další z řady teenagerovskych komedií vyjádřil, už jednou Tarkovskij řekl, že pokud by se nějaký z jeho filmů stal komerčně úspěšný, zůstal by na pochybách, jestli vůbec natočil dobrý film. Vydavatelský počin Zóny a Aerofilms s omezeným nákladem (údajně mírně přes 500 kusů) a zúženou distribucí (Stalker je určený pouze do prodeje, a to ještě prostřednictvím serveru http://zona.bloudil.cz, obchodu Terryho ponožky v Praze a v SR prostřednictvím e-shopu http://www.dvdbest.sk) se dočkal takového úspěchu, že byly disky skoro rozprodány ještě dříve, než film skutečně vyšel. 

FILM: Tarkovskij také jednou prohlásil, že je pro něj Stalker science-fiction bez science, což tento netuctový film vystihuje asi ze všeho nejlépe, protože se jedná ve své podstatě o existenciální a transcendentální snímek, jehož poselství si musí vyložit každý dle svého: ať již se jedná o lásku, sebeobětování, život a rozjímáním nad ním, víru a hledání klidu… jde hlavně o onen proces cesty. Stalker, adaptace novely Piknik u cesty bratrů Strugackých (Arkadije a Borise), vypráví o třech mužích, rozjímavém převaděči Stalkerovi, inteligentním a racionálním Profesorovi a pochybovačném a nejistém Spisovateli, kteří se vydají na cestu do Zóny, jež má schopnost splnit skutečná lidská přání. Je nutné se zmínit o tom, že ač na scénář dohlíželi samotní bratři Strugačtí, film z jejich novely vychází velice volně a přebírá pouze povolání hlavní postavy a existenci Zóny, protože Tarkovskij nabízí svou vlastní interpretaci románu, která  se ale nese v duchu Pikniku u cesty. (Jak se píše v biografii Strugackých na druhém disku: „…reflektují motivy osobní odpovědnosti a morálního dilematu v nepřátelském světě, (…) soustřeďují se na psychologické a intelektuální portréty protagonistů.“) Z těch důvodů se Tarkovskij nezavděčil moc čtenářům, kteří nedokáží rozlišit, že je rozdíl mezi filmovým dílem a knihou, stejným čtenářům, kteří mají problémy přijmout Kubrickovu geniální Vesmírnou odyseu, ale jsou nadšeni otrockými přepisy ve stylu Sin City. Piknik u cesty je údajně nejakčnější novela od Strugackých, meditativní podoba filmu ale překvapí.


Určitě nemůže být pochyb o tom, že Stalker není určený pro filmového konzumenta, který vyžaduje po filmu jenom samou akci, protože se jedná o dílo velice pomalé (pro někoho neskutečně nudné), rozjímavé (dialogy jsou ve skutečnosti zajímavé, chytré a navíc i vtipné) a náročné na vnímání (Tarkovskij se vyzná v hudbě i malbách, což dává jasně najevo různými intertextuálními narážkami). Jednoduše pro diváka zkaženého současným hollywoodským filmem, který očekává, že v ruském filmu budou mít všichni na hlavě beranici a v ruce vodku, Stalker určen není. A není ani určen divákovi, který z ruských filmů má v oblibě kýčovitého Mrazíka a v poslední době se mu zamlouvala postmoderní Noční hlídka, utahující si tak trochu z amerických filmů a je přeplácaná různými zbytečnými nápady, ač audiovizuálně uchvacuje… Příběh samotný zde není vůbec důležitý, jde spíše o nadhozené myšlenky, které o kvalitách Stalkera vypovídají nejvíce (názorově a i typově velice rozdílné postavy mezi sebou rozmlouvají o smyslu života, osobním štěstí…) a také o jeho snovou, pro některé však spíše „uspávající“ atmosféru, jež je tvořena dlouhými záběry zdánlivě bez hnutí kamery, avšak ta se nenápadně přibližuje. Atmosféru, často označovanou za „hypnotickou“, umocňuje ještě výtečné užití zvuku v podobě kapající vody, šumu listí, zpívajících ptáků apod. (za povšimnutí stojí hlavně scéna jízdy dreziny do Zóny, kdy zvuk supluje hudbu); dokonalá práce s kamerou A.Kňažinského, která všední život mimo Zónu zobrazuje v odstínech tmavě hnědé a bílé a Zónu v barvách, a v neposledním případě i minimalistická hudba E.Artěmjeva (dělal hudbu i pro Tarkovského Solaris a Zrcadlo), nevtíravým způsobem umocňující působivost tohoto mistrovského díla (avšak je možné slyšet i část z Beethovenovy symfonie „Devátá“ či „Bolero“ od Ravela, v závěru samotném poté „Ódu na radost“).
Stalker je film, který v každém bezpochyby něco zanechá a navíc se jedná o jeden z filmů, které v divákovi a spolu s divákem rostou, a pokud mu třeba nedáte příležitost hned napoprvé, zkuste to ještě jednou (sám jsem některé Tarkovského filmy docenil až napodruhé přes jejich nedramatičnost, viz legendární scéna ze Solaris s jedoucím autem po silnici, po 10 minutách vrcholící jeho zabočením), nejlépe v kině na velkém plátně, pokud budete mít tu možnost. Jsou zde k nalezení režisérovy trademarky jako voda a dlouhé, táhlé záběry se silným vnitřním nábojem či téma domova, ale i když se nejedná o Tarkovského majstrštyk Andrej Rublev, už kvůli nejednoznačnosti a emocionálnímu dopadu na vnímavého diváka stojí Stalker minimálně za povšimnutí, jestli jste jen trochu hloubavý typ (je Zóna tedy něco nadpřirozeného? nejedná se o zničenou verzi Ráje? jedná se o výplod chorého mozku, čemuž by nasvědčovala replika o nemocnici?). 
DVD: Kvalitních, opravdu „netuctových“ titulů se k nám dostává poměrně málo, nepočítá-li člověk disky Levných knih, a o to více potěší vydání Stalkera u nás za neměnnou cenu 650 Kč (899 Sk) pouze do prodeje. Jedná se o plně počeštěné (slovenské titulky chybí) dvoudiskové vydání přebírající vše, co nabídla druhá dvoudisková verze společnosti Ruscica, tedy i s původní mono stopou. Omílat dokola to, že se jedná o vydavatelský počin Zóny a Aerofilms je asi zbytečné, když jsem se o tom zmínil již v perexu. Ještě než se pustím do spíše informativní recenze disku, vypíši to nejdůležitější, co je dobré znát: 1.) Vzhledem k tomu, že Stalker je vyprodán pro ČR i SK, je možné si ho přeobjednat na stránkách http://zona.bloudil.cz (kde se dozvíte i ostatní důležité informace) a doufat, že se sejde více jak 150 zájemců a čekat na dolis; 2.) Díky neočekávanému úspěchu s prodejností Stalkera se můžeme brzy (cca červen) těšit na další film doplňující „tartologickou“ řadu - Andreje Rubleva!


Ať už si myslíte, že Tarkovský je jeden z nejpřeceňovanějších evropských tvůrců vůbec, nebo jedna z největších filmařských osobností, nic na tom nemění fakt, že se k nám poprvé dostal na digitálním nosiči v kvalitním provedení jeho film s plnou českou podporou, jak v případě obalu, tak i co se týče menu disků a i bonusových materiálů (titulky u filmu jsou samozřejmostí, nacházejí se zde anglické, české a ruské). Samotný obal Stalkera, který předjímá následné podobně laděné edice netuctových filmů, je opravdu „minimalistický“ - jednoduchý nápad, evokující vojenské varování prostřednictvím překříženého nápisu Stalker jménem Andreje Tarkovského přijde někomu jako velice dobrý vtip a obal přirovnává dokonce ke knihám a tvrdí, že je „dobový“, já osobně se řadím k oné menšinové skupině, která by raději na přední straně obalu motiv se psem (na druhou stranu lepší než americká verze). Na obalu je chybně uvedena stopáž jednotlivých disků, která je prohozena (první má mít 63 minut, druhý 92) a určitě nejen češtináři se pozastaví nad „diplomním filmem“, ale to jsou jediný věcné výtky, které mohu na adresu obalu směřovat. 
Navíc obal neprodává a co se týče lokalizace, disk obsahuje jenom minimum gramatických či stylistických chyb (sem tam ulétnou v případě filmu, obsahujícího nově udělané titulky, čárky, bonusový materiál o Tarkovského domě na prvním disku obsahuje drobný překlep a přepis cizích jmen je také někdy podivný - titulky k bonusovým materiálům měl na starost Petr Gajdošík, viz http://www.nostalghia.cz). Nepotěší poměrně dlouhá doba, než se člověk dostane do menu filmu (ale to bylo dáno bohužel Ruscicem), fakt, že v menu chybí položka volby zvuku, která se odkryje až při volbě spuštění filmu (to bylo dáno tím, že první edice vyšla bez originální mono stopy) a to, že i když je film rozdělen velice rozumně na dva disky a zbytek volného místa vyplňují bonusy, rozhovor se skladatelem hudby E.Artěmjevem je uživatelsky nepříznivě ukryt mezi biografiemi a nikoli mezi rozhovory (to je akorát na nadávání).
Obraz v originálním formátu 1.33:1 je nadprůměrně kvalitní, bez znatelných zrn, měkčení či nečistot, tmavé pasáže dopadly obzvlášť dobře a nic se v nich neztrácí, ale vyskytuje se zde problém s třesoucími se dolními částmi obrazu v úvodní scéně na prvním disku a cca v 50. minutě na druhém disku, což je způsobeno dodatečnou úpravou míst, jejich zesvětlování apod. Pokud jsem měl proti obrazu drobné výtky, proti zvuku nelze mít již v tomto případě žádné, protože se zde nachází jednak originální zvuková stopa v monu, která potěší puritány (mezi které se v tomto případě hrdě řadím už kvůli dobré srozumitelnosti), „druhak“ remix do pětikanálové zvukové stopy, která vykazuje velice dobrou prací se zvukovými efekty, na druhou stranu jistá úprava v díle prostřednictvím přidané (scéna jízdy na drezíně) či v jistých místech prodloužené anebo dříve znějící hudby je v některých případech neodpustitelná.   
Bonusy prvního disku tvoří dvě položky „Fotogalerie“ a „Andrej Tarkovskij“. Pod první položkou se ukrývá celkem 10 fotek z natáčení, které je možné si zvětšit na celou obrazovku pomocí náhledu, ovšem listování mezi nimi je nemožné. Pod druhou je k nalezení třístránková přeložená biografie režiséra; skoro pětiminutová ukázka z jeho třičtvrtěhodinového diplomového filmu Válec a housle (obsahujícím četné záběry na vodu), za který získal první cenu na mezinárodním festivalu studentských filmů v New Yorku a který triviálně pojednává o chlapci vracejícím se z hodiny houslí a nacházejícím velkého kamaráda v řidiči parního válce (váleč?); a pětiminutový dokument Pamjať o Tarkovského rodném domě režiséra Sergeje Minenoka a kameramana Viktora Dobrovického z roku 1997, mísícím dokumentární záběry domu se scénami z filmu. 


Na druhém disku se pod odkazem „Filmografie“ ve skutečnosti skrývají statické biografie Rašida Safiullina (malíř a výtvarník, 1 strana), Nikolaje Griňka (herec, 1 strana biografií + 4 strany filmografií), Alexandera Kajdanovského (herec, 1+3), Alissy Frejndlichové (herečka, 1+2), Anatolije Solonicyna (1+2), Alexandera Kňažinského (kameraman, 1+1), Eduarda Artěmjeva (skladatel, 1+ 5, speciální oznámení o Solaris: informace o filmu spolu s oceněními i technické info, nechybí tříminutová, avšak netitulkovaná upoutávka) a Arkadije a Borise Strugackých (scénáristé, 2+1). 
Těžiště bonusů spočívá v informacemi nabitých rozhovorech se skladatelem hudby Eduardem Artěmjevem (21:08), kameramanem Alexandrem Kňažinským (5:45) a výtvarníkem Rašidem Safiullinem (14:23), které dohromady dávají 40 minut. Z historického hlediska je nejvýznamnější rozhovor s kameramanem Kňažinským, protože je poslední (krátce na to 14. července 1996 zemřel), prostoupený černobílými fotografiemi z natáčení Stalkera a záběry z dokumentu o Tarkovském. Kňažinskij vzpomíná na samotné natáčení filmu, hlavně poté na legendárního psa, který byl dovezen z Estonska a i přesto, že nerozuměl povelům a natáčelo se ve vodě, poslechl na slovo, a na samotného Tarkovského, který se údajně často díval přes hledáček kamery a na natáčení byl nemocný - celé dny nic nejedl a pil jen horkou vodu, proto neměl rád pauzy na oběd. Výtvarník Rašid Safiullin se rozvykládá pouze o Stalkerovi a hlavně o tom, že ono zničení negativu vlastně napomohlo tomu, že při druhém natáčení byl Stalker úplně jiný film: změnila se hlavní postava, která byla lidštější a chápavější oproti „banditovi“ z první verze, nemohly se opakovat scény či dialogy apod. Skladatel Eduard Artěmjev, jehož rozhovor není mezi ostatními, ale dá se nalézt v jeho filmografii, spolupracoval s Tarkovským ještě na Solaris a Zrcadlu a rozvypráví se o užití vážné hudby v Tarkovského filmech a jeho přístupu k hudbě.
ZÁVĚR: Film si nezaslouží nic jiného než doporučení, a to i v tom případě, nemáte-li ho příliš v lásce, ale viděli jste ho pouze jednou. Provedení disku krom „chybiček“ z původního vydání (zdlouhavost menu, uživatelská nepříznivost v případě bonusů) a drobností z českého (gramatické chyby ve filmu i u bonusů, prohození údajů na obale ohledně času, překlepy…) nelze nic vytknout a ti, kdož nemají Stalkera ještě doma a rádi by ho měli, mohou si ho přeobjednat, nebo ještě lépe vyčkat na o něco lepšího Andreje Rubleva.
Film: 10/10 DVD: 09/10