Zároveň s prvním kultovním Battle Royale se k nám dostává na pulty videopůjčoven a později poté do prodeje (9.2.) druhý, rozporuplně přijímaný díl, který sice vychází v porovnání se svým předchůdcem poražen, ale drtivou kritiku si rozhodně nezaslouží, protože je jiný. Jak je to s dvoudiskovým vydáním?

FILM: Pokud byly reakce na první díl výhradně nadšené, druhý díl s podtitulem Requiem si odnesl již větší míru (z části vzhledem k očekávání oprávněné, z části naopak díky ignorantství nikoli) negativní odezvy, protože jeho „nepovedenost“ byla přikládána hlavně tomu, že – jak jsem se zmínil minule – při natáčení zemřel režisér Kinji Fukasaku (který měl předtím s válečným filmem zkušenosti v případě Tora Tora!) a film za něj dotočil scénárista obou dílů a jeho syn Kenta Fukasaku. Problém v recepci díla je ale někde jinde než v tom, že se jedná o pokračování dokonalého filmu, který ani vlastně pokračování nepotřeboval, jako spíše v tom, že se velice otevřeně dotýká ožehavých otázek a nemístně se vyjadřuje k situaci kolem 11. září (on hned úvodní záběr hroutících se mrakodrapů dá upomenout na tuhle nešťastnou událost a na Klub rváčů), kdy osobně doufám, že ono sympatizování s terorismem (film skutečně tohle čtení nabízí) je další sarkastická rovina filmu (jinak by to byla hodně velká katastrofa) a ve skutečnosti se jedná již nikoli o studii lidské povahy (jako první díl), ale o studii toho, z čeho pramení terorismus.
První část filmu, tedy jízda autobusem a první vyučovací hodina s objasněním inovovaných pravidel, je jako kdyby záběr po záběr po záběru kopie prvního dílu se spornými vylepšeními (spárování studentů, nastolující zajímavé situace s vybuchujícími obojky) a extrémně přehrávajícími herci, kteří do svého výkonu dávají opravdu vše. Poté ale přichází další část filmu, která ze všeho nejvíc připomíná Spielbergova Vojína Ryana s jasnou reminiscencí legendární scény vylodění v Normandii, kdy se ale již na rozdíl od prvního dílu nedbá tolik na psychologii postav a v tomto případě ani na logiku věcí (z jakých důvodů jede „vybraná třída“ zlikvidovat teroristy sestávající z předchozích vítězů Battle Royale a starých známých z prvního dílu, když by stačilo onen ostrov akorát vybombardovat, a kde se ta děcka naučila tak dobře střílet?), naopak jde o neskutečný gore fest se stříkající digitální krví všude kolem.


Jak zní slogan filmu „Tentokrát je to válka!“ a i když by se díky podobnosti s propagačním sloganem k Vetřelcům nabízelo srovnání, Fukasaku rozhodně nenabízí dokonale promyšlené akční scény s namodralým nádechem jako Cameron, ale spontánní, záměrně nekvalitní roztřesené záběry plné chaosu, což ještě umocňuje nepřehlednost postav a to, že již se nejedná o „malou“ a „intimní“ podívanou, postavenou na základech typické vyvražďovačky, se snadno rozlišitelnými postavami díky studentským oblekům, ale o válečný epos s velice subverzivní myšlenkou a pro někoho obtížně překousnutelnou ideologií (čili všem pravicovým intelektuálům vstup doporučen jen na vlastní nebezpečí!).
DVD: Vydání druhého dílu, které je souběžné zároveň s tím prvním, se nese v obdobném duchu jako jeho předchůdce, akorát se zde přidalo na bonusových materiálech (druhý disk je již dvouvrstvý, nikoli jednovrstvý jako u BRI), které dohromady čítají kolem dvou hodin, a ubralo se na lokalizaci, kdy dobrá jedna třetina bonusů na druhém disku nemá české a vůbec žádné titulky. První díl byl nabízen ve speciální verzi, je ale veliká škoda, že jsme se o 25 minut prodloužené verze i u druhého dílu nedočkali u nás (k sehnaní je v Japonsku a Německu pod názvem Battle Royale: Revenge jako odezva na kritické reakce na film), protože skoro půlhodina nových záběrů přidává více vývoje postav a objasnění v ději, což by tomu snímku hodně napomohlo.  
Anamorfní obraz obou dílů je velice kvalitní, i když nesrovnatelný s produkcemi velkorozpočtových filmů, a minule recenzovaný BRI  vychází ze souboje jako vítěz, protože BRII má v některých chvílích nazelenalý obraz, mírné zrno ve venkovních válečných scénách a trochu „mázlý“ obraz, ač může jít i o záměr vzhledem k žánru filmu. Zvuk (opět český dabing a originál v DD 5.1, DTS japonská stopa) je lepší než u prvního dílu, protože hudba nezastiňuje dialogy a zvukové efekty jsou mnohem razantnější a lépe rozmíchané do prostoru, což platí hlavně o válečných scénách, které zabírají dobré dvě třetiny filmu. O českém dabingu platí na chlup to samé, co jsem napsal v recenzi na první díl: když si ho pustíte, zkazíte si sice zážitek, ale vzhledem k tomu, jak jsou asijské filmy, které se k nám dostaly, dabované, jedná se stále o nadprůměr. 


Druhý díl již na tom ohledně titulků není tak dobře a s podporou polevuje v bonusových materiálech na druhém disku, kde chybí titulky k dobré jedné třetině, což je činí poměrně zbytečnými díky tomu, že na disku nejsou přítomny alespoň anglické titulky. Konkrétně se jedná o alternativní úvod a scénu u klavíru, kamerové zkoušky, davové scény a čtené zkoušky a výcvik, což dává skoro dobrou tři čtvrtě hodinu neotitulkovaných bonusů z dvouhodinové stopáže.
Battle Royale II: Requiem má obdobné bonusy jako první díl, ale již zde nenajdeme žádný zajímavý doplňující text a detailní film o filmu, zato několik předprodukčních a postprodukčních materiálů a vystřižené či alternativní scény. Třináctiminutové Ze zákulisí ukazuje velice volnou atmosféru na natáčení, která převládne i diváka sledujícího tento příjemný a zábavný bonus. Nahrávání hudby je jedenáctiminutový záznam filharmoniků ve Varšavě v Polsku, kteří – jak již název napovídá – nahrávají hudbu pro film, hudbu, která je prostě božská (k slyšení je asi 5 skladeb). Slavnostní uvedení je nejlepším dokumentem na disku, který v sedmnácti minutách nabídne záznam z premiéry filmu v Tokiu, kdy je mohutný nástup za pomocí filharmoniků a následně herci a tvůrci vypoví o samotném natáčení a dokola se neustále omílá to, že natáčení bylo velice fyzicky náročné a všichni chtěli vzdát poctu zesnulému Kinjimu. Oslava narozenin (14 minut) se nese v obdobném vzpomínkovém duchu na Kinjiho Fukasaku při příležitosti „oslav“ jeho nedožitých 71 let. Tokijská premiéra ve svých 12 minutách za pomocí herců shrne jenom drby z natáčení a podobné zbytečné historky, které se nesou v pobaveném duchu.
S druhou stránkou menu přichází i neotitulkované bonusy, což zvlášť zamrzí u Alternativního úvodu, který má přes 20 minut (přesně 23) a jedná se o 3 různé varianty začátku filmu s tím, že jsem si podstatných změn popravdě nějak nevšimnul. Dvou a půlminutové Davové scény jsou nácvikem na masivní bojové scény. Kamerové zkoušky zase minutu a půl trvající test jedné bojové scény. Pod Čtenými zkouškami a výcvikem si nepředstavujte nic ve stylu hollywoodských velkofilmů, kdy slavní herci potí svá těla ve výcvikových táborech, ale 25 minut v jedné jediné šedivé místnosti s minimem potřebných rekvizit, kdy se nacvičují hlavně co nejuvěřitelnější herecké výkony (v závěru se přesto ale dostane na ono pobíhání kolem a zdolávání různých sportovních pomůcek). Alternativní scéna u klavíru  má pouhé čtyři a půl minuty a jedná se o emotivnější verzi ve filmu již obsažené scény s retrospektivními vzpomínkami na Takeshiho Kitana. Vzpomínka – Kinji Fukasaku je tříapůlminutový sled záběrů z obhlídek lokací a práce s herci doplněný o fotografie a melodramatickou hudbu na jednoho režisérského velikána, který má na svém kontě 60 filmů a umřel v 70 letech na rakovinu prostaty. Bonusovou nabídku uzavírají 4 upoutávky a 4 televizní spoty, které se od sebe zase tak neliší a nemají navíc české titulky. 
Závěr: S doporučováním druhého dílu je to již problematičtější, protože mnohé očekávající úplně to samé jako byla jednička zklamal, protože se již nejedná o takovou bombu, ale pokud překousnete přehrávající herce a větší míru logických smyslů, můžete se velice dobře bavit. Jediným „kazem“ vydání druhého dílu je tak absence české podpory u třetiny bonusových materiálů, kterých je ale na druhou stranu víc než u prvního dílu. Takže první díl jednoznačné doporučení a nutná koupě, druhý jen na vlastní riziko!
FILM: 8/10 DVD:  8/10